Proč „být krkavčí matkou“ je ta nejlepší věc, kterou dětem můžeme do života dát

Spousta žen jsou opravdu důsledné a obětující se maminky, které pro své děti udělají vše, co jim vidí na očích. Často se tak chovají ke všem kolem sebe. Žijí ve vztazích, ve kterých jsou nešťastné a sebe na úkor dětí odsunuly až na poslední místo. Možná se najdou ženy, které mě ukamenují za můj názor, ale já jsem přesvědčena o tom, že tím dětem ve finále jen často škodíme, učíme je tím špatným hodnotám a přehnanou péčí bráníme jejich vývoji.

Máma je za mě člověk, který dává lásku za všech okolností a je vždy oporou. Chrání své dítě v době, kdy je ještě miminko, ale naopak ho vede k vlastní zodpovědnosti za sebe, jakmile už umí chodit a mluvit. Máma je ten největší vzor a vštěpuje svým dětem ty nejzásadnější hodnoty a hlavně to, jak má život vypadat. Protože VŠECHNO, co dělá máma, je v očích dítěte bráno jako šablona, podle které bude žít. A častokrát se stane, že děti mají více rozumu než rodiče a sami si určí, že tuto šablonu už opakovat nechtějí. A čeká je pak několikaleté a někdy i celoživotní přenastavování vzorců, které se naučili, když byli malí. To v těch lepších případech. Někteří lidé v těchto vzorcích pokračují i další generace (zde by se hodilo zmínit dědičné choroby, které možná nebudou úplnou náhodou, ale to je zase jiné téma :).

Pokud je máma tedy jeden z nejzákladnějších příkladů pro život, opravdu je správné, když na dítě, které je plnohodnotná a inteligentní bytost (která někdy ví víc, než my), do 3 let šišlá?  Když neustále své dítě obskakuje, slouží mu a vše dělá za něj?

K tomu trpí syndromem „chronického preventismu“ natolik, že dítě nemůže samostatně udělat jediné rozhodnutí, protože je to smrtelně nebezpečné?

Možná vám to přijde přehnané, ale proč se potom divíme tomu, že potkáme 25letého člověka, který stále žije u maminky a neumí si uvařit sám jídlo, natož se postavit sám za sebe? Nebo proč se divíme tomu, že si naše dcera nepřitahuje do života lepší partnery nebo situace a příležitosti, než se to povedlo nám?

Protože my jsme jim svým příkladem ukázali, že takhle je to v pořádku. My sami tak žijeme. Takhle to má vypadat. Protože jinak bychom si to přeci nevybrali, ne?

Hádáme se, nenávidíme, ale děláme, že se nic neděje, protože se přeci nemůžeme rozejít, kvůli dítěti. Nebude vyrůstat bez otce. Ženy jsou často nešťastné, vyčerpané a od partnera nerespektované, ale přechází to, protože musí, kvůli dítěti. Je přeci důležité, aby dítě žilo v kompletní rodině. Tak to říká společnost a spořádaná rodina je základ pro krásný život. Teď to vypadá, že jsem proti mužům a je pravdou, že u žen jsou tyto situace asi častější. Neznamená to ale, že muž se nemůže cítit úplně stejně. „Polapen v tom, co je správné podle společnosti“, ale nešťastný sám za sebe.

Ale co když je to úplně jinak? Co když právě to ututlávání skutečností, zavírání očí a obětování se, je ten hlavní problém?

A jak to souvisí s tou krkavčí matkou? 🙂

Sama mám pětiletou (a neuvěřitelně boží) dceru. Udělala jsem nepříjemná rozhodnutí, která byla tehdy v očích spousty lidí špatně. Dle společenských norem jsem doslova roztrhla rodinu. Udělala bych to znovu. Jen jsem se totiž postavila sama za sebe. Odešla jsem ze vztahu, ve kterém jsem nebyla šťastná. Změnila jsem i práci a podnikání a raději se na nějakou dobu dostala do dluhů a tehdy opravdu hodně mimo svou komfortní zónu, než abych se tvářila, že je v pořádku věci mlčky přetrpět a to ukazovat jako vzor své dceři.

Podle definice bych byla asi typická krkavčí matka, protože jsem vždy jednala podle toho, abych byla šťastná já. Místo přetvařování jsem svou dceru napřímo vystavila tomu, jak to cítím a vysvětlila jí, proč to dělám. Nikdy se mi nestalo, že by to nepochopila. Naopak. Nesoustředím se jen na ni (a to i když ji opravdu ze srdce miluji), ale vždy mám své projekty a zájmy. Je jí 5 let a už ví, že si svačinu a věci na výlet zabalí sama, protože je dost velká, aby to za ni dělal někdo jiný (kolikrát dělá svačinu i mě 🙂 a že když udělá chybu, vždy ji odpustím, protože ji miluji. Ale pokaždé to má důsledky. Jako v životě.

Má dcera má nyní dvě rodiny, obě ji milují a je jí mnohem lépe, než kdyby žila v hádkách a neustále napjatém vztahu.

I tohle bylo vlastně rozhodnutí té krkavčí matky. Díky bohu za něj, všechny nás ve finále dovedlo ke šťastnějšímu životu a věřím, že tento způsob v mé dceři zanechává otisk, že vždy jde věci změnit, na vše je řešení a hlavním smyslem života je, aby byl člověk šťastný. Sám za sebe.

Nejsme dokonalí, učíme se cestou a to máme všichni stejné. Partner, kterého jsme si v určitou chvíli vybrali, pro nás nemusí být dokonalý napořád. Stejně tak naše práce nebo jakékoliv jiné rozhodnutí. V danou chvíli děláme to nejvíc, co umíme, ale věci nejsou neměnné. To je normální život. Pokud v tom však nejsme šťastní, není naopak normální v tom setrvávat. Naše děti chtějí spokojenou mámu a tátu, nezajímají je společenské normy nebo přetvářka.  Chtějí, abychom k nim byli upřímní a jen s nimi sdíleli to, co se nám děje a šli jim příkladem v touze, být šťastní.  Pokud zůstáváme v tom, co se nám nelíbí, ubližujeme nejen sobě, ale hlavně jim.

Ony nemají tu možnost, se z našeho bytu odstěhovat, protože se jim hádky nelíbí nebo se jim nelíbí náš výchovný systém. Nemohou odejít, když některý z rodičů je stále naštvaný a náladový, protože nenávidí svou práci, ale nahlas to neřekne. Ony mají často dokonce pocit, že je to jejich vina. Děti jsou na nás závislé a musí v tom žít, ať se jim to líbí nebo ne. A my, svými skrytými emocemi a přetvařováním NAPŘÍMO ovlivňujeme jejich budoucí život a říkáme jim, že tyhle hry, které hrajeme (a ony to moc dobře cítí), jsou správné.

A já vůbec teď nemluvím jen o partnerských vztazích, ale především o vztahu k sobě. Ten považuji za to nejvíc důležité, co mohou rodiče udělat pro své děti. A to se už se zase dostáváme k té krkavčí matce. 🙂

Když opominu to, že pojem „krkavčí matka“ je hloupost, která vlastně neexistuje (vysvětluji to níže), ale budu to brát tedy tak, jak je tento pojem vnímám společností. Jako matka, co myslí jen na sebe.

Podle mě to je právě ta nejlepší máma, která dává do života dětem vše, co potřebují.

Máma, co si na sebe umí najít čas, protože se má ráda. Dělá něco, co jí baví a to i když toho má někdy hodně. Nikdy se nedává až na poslední místo.  Často se směje, protože je šťastná. A pokud není, mění věci kolem sebe. Dává dítěti jasně najevo, že ono je strůjcem svého štěstí a vždy může cokoliv změnit. Mluví o tom, co cítí, je upřímná a nehraje žádné hry. Někdy pláče nebo se může zlobit, protože nemá dobrý den, ale i to je součást života. Na rovinu vždy říká, co si myslí a co jí trápí. Miluje své dítě maximálně, ale neznamená to, že mu slouží. Učí ho být samostatným, nedá mu nic zadarmo.

Určuje přesné hranice a učí ho respektu k sobě i k druhým lidem. Ukazuje mu, že je plnohodnotným členem domácnosti, kde musí i pomáhat a má jasně dané povinnosti.  Nenechá ho skákat do řeči sobě ani cizím lidem, protože má prioritu, ale NAOPAK. Učí ho naslouchat. Nechá ho co nejdříve rozhodovat samo za sebe a vnímat ale i zodpovědnost z následků. A hlavně MU DŮVĚŘUJE.

Děti dělají chyby stejně jako my. Všichni se učíme. Ale my jim nemůžeme brát jejich možnost chybu udělat a poučit se z ní. Tím jim bereme jejich vlastní důležitost a učíme je spoléhat na druhé místo toho, aby vždy spoléhaly samy na sebe.

To nejvíc, co od nás potřebují, je náš příklad (TEDY, ABYCHOM BYLI ŠŤASTNÍ A NIKDY SE NESPOKOJILI S NIČÍM MÉNĚ) a naše důvěra (ABYCHOM NIKDY NIC NEDĚLALI ZA NĚ A VĚCI JIM UMĚLE NEULEHČOVALI).

Buďmě jejich průvodci, kteří milují život a to je chtějí naučit. Zbytek zvládnou sami. 🙂

P.S.

Jen pro zajímavost 🙂

Krkavci jsou velmi inteligentní a úžasní ptáci, kteří se o svá mláďata vzorně starají a pojem „krkavčí matka“ je velký mýtus. Krkavci byli v minulosti považováni za mrchožrouty, kteří se vyskytují v oblasti bitev a prohraných válek. Krkavec si tak neprávem zasloužil pověst „prokletého ptáka“, který přináší smůlu. Stal se symbolem čarodějnic a zlých duchů. Na začátku 19. století byl dokonce téměř vyhuben. CÍLENĚ. Na základě vykonstruovaného strachu a posléze tedy jen zájmu společnosti. 🙂

Trochu mi to připomíná ten mýtus s obsahem železa ve špenátu. 🙂

Pojďme více věřit tomu, co cítíme, než tomu, kam nás tlačí společnost. A to, učme i své děti.

A hlavně… nežijme za ně jejich životy, od toho tu nejsme. Dejme jim důvěru, kompetence, zodpovědnost a bezpodmínečnou lásku. To je za mě úloha správného a ŠŤASTNÉHO RODIČE.

S láskou

Kačka

Business mentor a kouč pro ženy, které chtějí podnikat online, majitelka eshopu www.nepetka.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů